,Musel jsem pít vodu ze záchodu.‘ Psychiatrická péče se stále potýká s ponižováním pacientů
Ministerstvo zdravotnictví, úřad ombudsmana i lékaři upozorňují na to, že část personálu českých psychiatrických nemocnic zachází s pacienty nedůstojně a zbytečně často využívá omezovací prostředky. Redakce serveru iROZHLAS.cz získala o jednom takovém případu detailní svědectví.
„Malá místnost, turecký záchod a velká petka vody na den. Byl to nejhorší zážitek mého života,“ popisuje 48letý Marek svou zkušenost z Psychiatrické nemocnice Dobřany.
V roce 2019 v ní byl nedobrovolně hospitalizován s bipolární afektivní poruchou. Jeho svědectví ze dvou léčeben poukazuje na narušování lidských práv v psychiatrické péči, navzdory reformě systému probíhající od roku 2013.
‚Zamřížovaná díra‘
Předloni v červnu odvezla Marka jeho přítelkyně do dobřanské nemocnice. První půlden strávil na otevřeném oddělení, odkud mohl volně vycházet do zahrady. Kvůli hlasitému zpěvu se ale po pár hodinách dostal na „třináctku“, tedy uzavřené oddělení.
„Dva zřízenci mě svlékli donaha a odtáhli do prázdné místnosti. Řekli mi, že pokud budu něco potřebovat, mám zaťukat na dveře. Pak je za sebou zabouchli a nechali mě tam uvězněného,“ říká Marek.
„Když jsem ťukal, nikdo neotevřel. Tak jsem začal bušit. Přiběhli zdravotní bratři, svázali mi ruce a odtáhli mě do izolační místnosti,“ vzpomíná.
Izolační místnost popisuje jako malou zamřížovanou díru. „Byla tam jen matrace a turecký záchod, který nesplachoval. Nic jiného. Bylo to peklo.“
25 let psychiatrické péče v datech: spotřeba antidepresiv roste, od léčeben směřujeme k ambulancím
Číst článek
Redakce iROZHLAS.cz Markovu identitu zná, respektuje ale jeho přání vystupovat jen pod křestním jménem.
Výpověď porovnávala s jeho zdravotní dokumentací. Z té vyplývá, že ho do izolace každých pár hodin chodila kontrolovat lékařka a zdravotníci. Dohlíželi na jeho stav, nosili mu jídlo a kontrolovali mu tlak. Záhy se s Markem dostali do konfliktu o vodu.
„Měl jsem jen litr a půl na den. Používal jsem ji jak na splachování, tak na pití. Prosil jsem doktorku o víc, ale opakovaně to odmítala s tím, že bych se mohl otrávit.“
Skutečnost, že chtěl víc vody, potvrzuje i dokumentace. „Dožaduje se tekutin, že doma pil několik PET lahví vody. Vysvětlena situace ohledně přepíjení a rizik,“ stojí v záznamu lékařky.
Nedostatek vody na pití řešil Marek tím, že si namáčel prostěradlo do záchodu a ždímal si ho do pusy.
Lékařka podepsaná pod dokumentací v ní situaci popisuje takto: „Prostěradlo má ve WC, ždímá z něj vodu a konzumuje ji před mými zraky. Kveruluje, že nedostal vodu a musí pít kvůli lithiu.“
Lithium je základním lékem využívaným při terapii bipolární poruchy. Funguje jako stabilizátor nálady a jeho častým vedlejším účinkem je právě žíznivost.
Podle mluvčího nemocnice Libora Panoše by přitom k odpírání vody docházet nemělo. „Tekutin má [pacient] neomezené množství, a to ve formě vody v PET lahvích, případně čaje. Naším cílem je co nejintenzivnější hydratace každého rizikového pacienta jako prevence komplikací. Platí, že každý dostane tolik tekutin, kolik potřebuje, navíc je personál aktivně nabízí,“ odpovídá.
Dodává ale, že aniž by mohl komentovat jednotlivé případy, riziko přepíjení je u některých pacientů reálné. „Jde o nadměrný příjem tekutin, například i pět nebo víc litrů za den. Podobných případů jsme v naší nemocnici měli již desítky a jedinou prevencí je omezení příjmu čistých tekutin na maximálně litr až litr a půl denně.“
Podle lékaře Petra Možného z Psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně ovšem k takovému odpírání tekutin není důvod. „Za normálních okolností člověk, který má k dispozici litr a půl vody na den, žízní neumře. Žízeň však mít může. Nerozumím tomu, proč by měl lékař či jiný zdravotník pacientovi po tomto množství odepřít další napití.“
Omezení jako poslední možnost
Z Markovy zdravotní dokumentace vyplývá, že v izolaci strávil týden. Možný ale upozorňuje, že by maximální délka omezení neměla podle doporučených postupů přesáhnout 12 hodin. „Přičemž do zdravotnické dokumentace musí být v intervalu každé tři hodiny zaznamenáno, v jakém je pacient nebo pacientka psychickém a tělesném stavu a zda je omezení i nadále nutné.“
Omezovací prostředky používané v psychiatrických léčebnách jsou například kurtování, uzamčení v izolační místnosti, síťová lůžka nebo svěrací kazajka. Reguluje je § 39 Zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Lze je využít jen v zájmu bezprostřední ochrany života, zdraví nebo bezpečnosti pacienta nebo jiných osob, a pouze po dobu, po kterou trvají důvody jejich použití.
Markova zdravotní dokumentace sice zmiňuje trvající riziko brachiální (fyzické) agrese, ale nespecifikuje konkrétní situace, které odůvodňují týdenní pobyt v izolaci.
Podle Matěje Stříteského z kanceláře Veřejného ochránce práv je důležité, aby dokumentace důvody nutného omezení jasně specifikovala. „Vždy v ní musí být popsané konkrétní jednání, které bezpodmínečně ohrožuje pacienta nebo jeho okolí. Obecné pojmy jako ,hrozba brachiální agrese‘ nestačí,“ říká.
To plyne i z § 1 Vyhlášky o zdravotnické dokumentaci, která nařizuje specifické uvedení důvodu a účelu omezení, a to včetně vysvětlení, proč nepostačoval mírnější postup.
„Maximálně v řádu hodin, ne dnů,“ upřesňuje Stříteský, že pohyb pacientů by měl být omezován po co nejkratší dobu.
Stejně hovoří standardy Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání: „Doba použití mechanických omezovacích prostředků a izolace by měla být co možná nejkratší (zpravidla spíše v řádu minut než hodin), a jakmile důvody pro ně pominou, musí být omezení ukončeno.“
Ústavní soud se zastal dětské oběti znásilnění v léčebně. Přiznal jí nárok na vyšší odškodnění
Číst článek
Marek byl však z izolace propuštěn až po týdnu. Deset dní na to z nemocnice utekl.
„Nemohl jsem to tam vystát. Byli tam lidé v ochranné léčbě, kteří za sebou měli nějaký trestný čin, včetně pána, který někoho zavraždil. A mezi nimi byli lidé jako já,“ vzpomíná muž a dodává, že se necítil bezpečně.
Že k násilí mezi pacienty může dojít, potvrzuje třeba případ zkoumaný letos v létě Ústavním soudem. Ten se zastal dvanáctileté transdívky umístěné v roce 2018 na chlapecké oddělení Psychiatrické nemocnice Bohnice, kde byla opakovaně znásilňována jedním z hospitalizovaných chlapců.
Inspekce: Zdravotníci působili jako dozorci
Doporučení, aby Psychiatrická nemocnice v Dobřanech uzavřela své 13. oddělení, kde byl Marek hospitalizován, zaznívá v dodatku k neveřejné Zprávě o hodnocení kvality lidských práv v psychiatrických léčebnách. Vznikla v roce 2018 na ministerstvu zdravotnictví a novináři serveru iROZHLAS.cz do ní měli možnost nahlédnout.
Ve zprávě se píše, že pracovníci v Dobřanech působili spíše jako vězeňští dozorci než jako zdravotnický personál. Popisuje případy, kdy zaměstnanci zavírali pacienty do izolací za trest poté, co se snažili rozporovat názory personálu.
Máte psychické potíže?
Pokud vás přepadá panika, úzkosti, deprese nebo jiný duševní problém, kontaktujte Linku psychické pomoci. Je k dispozici anonymně, zdarma, a nepřetržitě.
Autor zprávy spekuluje o finančních motivech přijímání pacientů do ochranné léčby. Tito pacienti jsou pro pojišťovnu automaticky vykazování nejvyšší, tedy nejlépe proplácenou kategorií. „V mé nejpesimističtější fantazii se objevují spekulace o tom, zda zadržování pacientů s ochrannou léčbou nemůže být strategií, jak vydělat peníze,“ stojí ve zprávě.
Podle mluvčího dobřanské nemocnice Libora Panoše jsou ale pacienti do ochranné léčby přijímáni na základě soudního rozhodnutí. „Motivace k přijímání pacientů je dána zákonnou povinností našeho zdravotnického zařízení tyto pacienty na základě rozhodnutí soudu přijmout,“ tvrdí.
Momentálně je podle něj v Dobřanech v ochranné léčbě 235 lidí, tedy pětina všech hospitalizovaných.
Ombudsman: Omezovací prostředky se nadužívají
Dobřanskou nemocnicí ovšem Markova zkušenost s psychiatrií nekončí. Na doporučení přátel přijel loni v lednu vlastním autem do Psychiatrické nemocnice Kosmonosy.
„Po pár dnech mě to tam přestalo bavit. Viděl jsem, že zdravotní sestra má klíče na stole, tak jsem je vzal, odemkl si a odešel,“ tvrdí.
V jeho lékařské dokumentaci ovšem stojí, že si útěk z uzavřeného oddělení vynutil oháněním pěstmi proti personálu.
Cestou z nemocnice ho zadržela policie a vrátila zpět. „Tam mě šest zřízenců vzalo na kurtovací pokoj a svázali mi ruce, nohy i hrudník. Dostal jsem injekce a nemohl se hnout. Když jsem chtěl na záchod, postavili pode mě mísu,“ vzpomíná Marek.
Podle zdravotní dokumentace byl Marek přikurtován dva dny. „Nemůžete se ani otočit, hrozně to bolí,“ popisuje a dodává, že bolestmi z kurtování trpěl celý další rok.
Ačkoliv podle již zmíněného zákona o zdravotních službách může být omezovací prostředek využit jen poté, co byl neúspěšný mírnější postup, podle Marka zdravotní personál žádný takový nezkoušel.
„Měl jsem pocit, že jsem byl přikurtovaný za trest, že jsem vzal ty klíče. A taky preventivně, abych už nemohl provokovat.“
Na dotaz, zda může nemocnice zaručit, že je před přikurtováním pacienta vždy použita mírnější metoda, odpovídá Lucie Grygarová ze sekretariátu Psychiatrické nemocnice Kosmonosy jednoslovně: „Ano.“
Pacienti často nepřijdou a na dálku mi může leccos uniknout, líčí psychiatr praxi za covidu
Číst článek
To ale zpochybňuje neveřejná Zpráva o hodnocení kvality a lidských práv od ministerstva zdravotnictví. „Při hodnocení bylo zjištěno, že se zařízení oblasti deeskalačních technik vůbec nevěnuje, a to ani v oblasti vzdělávání zaměstnanců.“
O neoprávněném použití omezovacích prostředků v české psychiatrické péči se píše i ve Zprávě ze systematických návštěv psychiatrických léčeben kanceláře Veřejného ochránce práv z roku 2019.
Autoři v ní popisují nenaplňování pravidel pro použití omezovacího prostředku téměř v polovině navštívených nemocnic. Tři z nich pak nevedly evidenci, kdy a jak personál omezovací prostředky použil.
V čerstvě publikované Zprávě o stavu lidských práv v České republice v roce 2020 úřad ombudsmana přímo navrhuje změnit zákon o zdravotních službách tak, aby mohly být zásahy do práv pacientů, které nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu, postižitelné alespoň jako přestupek. Loni úřad evidoval 63 podnětů týkajících se hospitalizací v psychiatrických nemocnicích.
17 lidí na jednom pokoji
Podle Marie Salomonové, expertky na duševní zdraví a zakladatelky neziskové organizace Nevypusť duši, odrážejí Markovy zkušenosti z psychiatrických zařízení širší problém. Ten je spjatý s vysokou mírou institucionalizace lidí s duševním onemocněním – v nemocnicích se ocitají i ti, které by šlo léčit ambulantně.
„Nadužívání omezovacích prostředků je jedním ze symptomů zkostnatělého systému, který je třeba co nejdříve reformovat,“ míní.
Salomonová byla součástí týmu sestaveného ministerstvem zdravotnictví, který v roce 2018 v psychiatrických léčebnách kontroloval úroveň péče a dodržování lidských práv. V různých institucích přitom zjistil nadměrné a zbytečné využívání omezovacích prostředků, až 17lůžkové pokoje, díry v zemi místo záchodů, kurtování pacientů před ostatními, jejich infantilizaci nebo pomlouvání.
K omezení dochází nejčastěji na akutních příjmových odděleních, kde se odehrálo více než 70 procent epizod. V prvním pololetí roku 2018 uplatnil personál nemocnic celkem 6012 fyzických omezení na 1759 pacientech. Část z nich tedy byla omezena opakovaně.
Salomonová míní, že zaměstnanci často přistupují k omezovacím prostředkům dřív, než by museli, a bez toho, aby zkusili situaci vyřešit jinými deeskalačními metodami.
„Nemocnice se často ohrazují tím, že pacienta znají a vědí, jak na něj. Nebo že mají málo personálu na to, aby tam situaci zvládli lépe,“ říká Salomonová.
„Zažili jsme, že pacienta kurtovali na chodbě před ostatními. To je obrovská dehonestace,“ doplňuje.
Kromě zbytečně zdlouhavého použití omezovacích prostředků vnímá Salomonová jako problematický stav, ve kterém se některé izolační místnosti nachází. Ten je podle Salomonové tristní.
„V některých je záchodová mísa. Někde člověk dostane kýbl se svým jménem. Jinde je jen díra v zemi. V některých nemocnicích mi začalo tlouct srdce a chtělo se mi pryč,“ dodává.
Reforma? Nadlouho
Podle Martiny Čovbanové z tiskového oddělení ministerstva zdravotnictví úřad aktivně usiluje o zlepšení situace. „Ministerstvo zdravotnictví v rámci svých kompetencí vede psychiatrické nemocnice k odstraňování zjištěných nedostatků. Nemůžeme vyloučit individuální pochybení některého z pracovníků... Dodržování lidských práv a zvyšování kvality péče v psychiatrii vnímáme jako proces, který jistě není ukončen.“
Vylepšení kvality poskytované péče a zamezení porušování lidských práv je jedním z cílů momentálně probíhající reformy péče duševního zdraví, která byla schválena ministerstvem zdravotnictví v roce 2013.
Reforma si klade za úkol zvýšit kvalitu péče a omezit stigmatizaci lidí s duševním onemocněním. V její první etapě vzniklo 30 center duševního zdraví, kde týmy zdravotníků a sociálních pracovníků poskytují psychiatrickým pacientům ambulantní péči v docházkové vzdálenosti od jejich bydliště, případně pacienty navštěvují přímo u nich doma.
Podle Salomonové je jedním z dlouhodobých cílů reformy deinstitucionalizace neboli přesun pacientů z nemocnic zpět do společnosti, aby mohli docházet do zaměstnání a udržovat sociální vazby. Jenže překopání celého systému podle Salomonové potrvá dlouho a mezitím je třeba zlepšovat podmínky ve stávajících léčebnách.
„Celá reforma je běh na desítky let a je potřeba obstarat důstojnou a kvalitní péči pro ty, kteří budou nadále léčení v psychiatrických nemocnicích,“ říká Salomonová.
