Tomáš Vodňanský: Nechci z tátovy smrti nikoho obviňovat, nezbyl na něj ventilátor a vakcíny se nedočkal

Lenka Kabrhelová mluví s Tomášem Vodňanským, synem Jana Vodňanského, fotografem a webeditorem Českého rozhlasu Vltava

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

26. 3. 2021 | Praha

Z pražského Staroměstského náměstí se v těchto dnech stalo neformální pietní místo za oběti pandemie v Česku. K pětadvaceti tisícům křížů namalovaným na zemi si lidé přicházejí připomenout památku příbuzných, přátel, ale i neznámých spoluobčanů, kteří setkání s covidem nepřežili. Mnozí pozůstalí jsou vystavení trýznivým myšlenkám na to, jestli se smrti nejbližších dalo zabránit - rychlejším očkováním, efektivnější odpovědí státu. Náš kolega Tomáš Vodňanský, fotograf a webeditor Českého rozhlasu Vltava a syn spisovatele Jana Vodňanského, se podělil o příběh své rodiny, která přišla o nejbližšího během pár březnových dnů.

Hudba: Martin Hůla
Editace, rešerše, sound design: Pavel Vondra, Martin Melichar, David Kaiser

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

„Přišla jsem položit svíčku za jednoho pána z našeho domu, byli s manželkou 51 let, nemůže se z toho chudák vzpamatovat. Je to čtrnáct dní, co zemřel. “

vzpomínající na Staroměstském náměstí

„Je, je jaro, je jaro, příroda se probouzí, je jaro, je jaro, nikdo se jí nevzpouzí. (Jedné noci puberta. Hudba: Petr Skoumal, text: Jan Vodňanský; archiv ČRo)“

Mám několik oblíbených písní, ale z raného dětství si pamatuju nejvíc „Jedné noci puberta překvapila Huberta“, která za mě měla vždy hodně chytlavou melodii, která mi jako dítěti učarovala. Často jsem si ji pouštěl. A pamatuju si, že mi otec k tomu vysvětloval, co znamená „mám práci s perforací na tvé vstupence“. Tohle sousloví mě tehdy udivilo. Tak mně to popisoval, jako že se dřív falšovaly vstupenky a vytvářela se uměle perforace, když se šlo na kulturní akci. To byla taková jedna vzpomínka. A moc rád mám Večerní požár: „Večerem dům zvolna doutná, k tanci tiše hraje loutna“.

To je písnička, kterou jsme si spolu, ještě než zemřel, stihli zahrát. Já jsem ho doprovázel na kytaru. A tu jsem měl rád celý život, protože jsme ji zpívali i ve skautském oddílu u ohně a tak, ta mě bavila.

Jan Vodňanský a jeho tvorba je synonymem hravosti, humoru, vtipu. Byl takový i v soukromí? Vnímali jste ho tak i vy, jeho nejbližší?
No určitě. On byl takový maják pozitivního humoru. A měl rád takové ty poťouchlosti, dada humor a neočekávaný situační humor, takže s ním byla sranda vlastně pořád. On si vymýšlel různé vtípky, kterými nás obohacoval, i když jsem byl malý. Rodiče spolu nežili, ale táta se mi jako dítěti velmi věnoval. Vodil mě na nejrůznější kroužky a vodil mě mezi lidi, se kterými kamarádil a kteří obohacovali jeho život i můj. Jeho smysl pro humor byl neobyčejně neobyčejnej, no.

„Tomáš Vodňanský: Takže pokračování… Jan Vodňanský: Si dáme to víno. TV: Dáme si víno, no. JV: Ty nechceš víno? TV: Chci, chci. JV: Že jo? Dobrý, červený. TV: Chci trošku. JV: Na tvojeho hosta, jedem. “

Jan Vodňanský & Tomáš Vodňanský

V dospělosti jste se s vaším tatínkem pustil do natáčení jeho vzpomínek. Kolik jste toho nahráli, jak to tedy celé probíhalo? S jakým cílem to nahrávání vlastně vznikalo?
Ten úplně prvotní cíl nebo záměr byl takový, že jsem měl touhu s ním zachytit jeho vzpomínky tak, abych je zaznamenal já. Že se třeba dostaneme k nějakým věcem, které ještě nikde nezazněly – z dětství nebo i z jeho profesního života. Ale chtěl jsem tam také hodně mluvit vůbec i o rodině, o tom, jak on vyrůstal, jak prožíval dětství, jaké byly v jeho rodině vztahy. To pro mě totiž byla vždy taková docela neznámá věc. A jeho touhou bylo i to, aby vznikl pořad Osudy pro Vltavu, které jsme zamýšleli udělat k jeho osmdesátinám v červnu. Já jsem k němu docházel s nějakými časovými odstupy. Teď, když je koronakrize, tak jsme hodně hlídali, abych ho nenavštěvoval často nebo bez testu. Takže tam byly určité prodlevy, kdy jsem natáčet nechodil.

Na co v rámci těch rozhovorů nejraději vzpomínal?
Samozřejmě na to, jak se v něm probouzelo showmanství, a počátky tvorby. Jak neohroženě v první třídě, první školní den zachránil celou třídu, když povstal a začal spontánně zpívat písničku před celou třídou. Všechny děti zalezly pod lavice a on z té lavice vylezl a začal zpívat.

„Byla to protektorátní parodie na slavnou Vejvodovu polku Škoda lásky a znělo to takto: Já mám vlasy, dozadu učesaný, to jsou vlasy, sorelou namazaný. “

Jan Vodňanský (textař, básník, písničkář)

To je poměrně známá historka, kterou rád připomíná… připomínal. A mluvil o ní i při našem nahrávání. Potom to byly samozřejmě další jeho první výstupy na veřejnosti, které mu dodávaly kuráž a potvrzovaly mu jeho roli showmana a baviče – právě to bylo často obsahem těch našich rozhovorů.

Asi je hrozně těžké shrnout profesní a tvůrčí život vašeho otce, ale dají se připomenout milníky, které možná z vašeho pohledu byly nejzásadnější?
Z mého pohledu to bylo samozřejmě setkání s Petrem Skoumalem a vytvoření tvůrčí dvojice, ve které se úplně skvěle doplňovaly jejich role i povahy.

„Vy české tajfuny, bez vás by nebyl, bez vás bych nebyl vy české tajfuny, nikdy tak úplný, bez vás by nebyl úplný debil. (Vy české tajfuny. Hudba: Petr Skoumal, text: Jan Vodňanský; archiv ČRo) “

„Jan Vodňanský: Necítíte se být po nějaké stránce v souboru diskriminován jako maňásek? Petr Skoumal: O nějaké diskriminace nemůže být ani řeči, přesto že jsem jenom malý řadový maňásek, mohu do všeho mluvit jako ostatní velicí členové. “

Jan Vodňanský & Petr Skoumal

Dalším milník byl, myslím, výlet do Spojených států, kam v roce 1976 získal s mojí mámou výjezdní doložku. A mohli tam tedy na nějakou dobu jet. On chtěl navštívit Jiřího Voskovce, který byl pro něj velkým vzorem.

„Jako osmiletý jsem byl uchvácen jejich výkonem ve filmu Pudr a benzin, prvním filmu, který jsem pak ještě mnohokrát jako posedlý jejich stylem viděl, ale v těch osmi letech už jsem si zjistil, že jsme narozeni tentýž den, 19. června, a protože ten Voskovec mě zaujal ještě víc než Werich v tom filmu, tak jsem se rozhod, že bych se s ním jednou životě měl setkat. A já jsem na tom pracoval od těch osmi let až do těch šestatřiceti, kdy jsem to realizoval. (ČRo Plus: Hovory, květen 2019) “

Jan Vodňanský (textař, básník, písničkář)

V té době měl režim takovou představu, že tam zůstane a už se nevrátí. On se vrátil a podepsal Chartu 77. O tom se také hodně zmiňoval. Tohle pro mě bylo zásadní proto, že jsem na té jejich cestě vznikl, to je tedy samozřejmě můj milník.

To byla cesta přínosná…
No a potom samozřejmě zákaz jeho tvůrčí činnosti a uchýlení se k tvorbě pro děti. To je také věc, kterou vnímám jako podstatnou.

Váš otec za podpis Charty 77 tvrdě zaplatil, úřady potom jeho činnost omezovaly. V 80. letech, kdy jste vyrůstal, se váš tatínek mohl věnovat tvorbě pro děti, jak to zmiňujete. Na druhou stranu vy jste se tedy v tu chvíli ale pohyboval mezi tatínkovými známými, bral vás mezi ně, včetně prostředí disentu. Jak jste to vnímal?
Zpětně to vnímám jako neuvěřitelnou věc, ze které člověk mohl jako dítě čerpat. To znamená nějaká pospolitost, řešení problémů, nějaké uvažování, setkání s autoritami, které v tu chvíli byly na stejné lodi. Neuvěřitelní lidi, kteří měli jednoho společného nepřítele – ten byl venku a ti lidé byli semknutí dohromady. Jako dítě jsem to vnímal velmi pozitivně, protože k nám domů furt někdo chodil na návštěvu. My jsme jezdili k nejrůznějším lidem na návštěvy, bylo to takové živé, ti lidi na sebe měli čas. Paradoxně ta doba a ten tlak zvenku ty lidi semkl dohromady a vytvořil to, co z nich vytvořil, tzn. nějakou ucelenou jednotku, která sdílela úplně všechno. Prožívat to s dalšími dětmi i s dospělými – pro mě bylo mě skvělé, že jsem to mohl zažít.

To působí dojmem takového hodně semknutého společenství, ve kterém asi musela být ohromná zábava se pohybovat i jako dítě – když to bylo všechno dohromady děti, dospělí a tak...
Právě. Člověk samozřejmě nevnímal to přímé ohrožení a skutečnou vážnost situace. Zažil jsem nějakou domovní prohlídku, když mi byly dva roky, tak mámu zavřeli na 48 hodin. To ohrožení a ten strach tam někde byl. Ale vlastně jako malé dítě jsem to nevnímal přímo, spíš jsem vnímal tu radost nebo kreativitu a pospolitost, která ty lidi tehdy sdružovala a poutala k sobě, a kde mi bylo dobře.

Zmiňoval jste, že když jste teď o tom všem s tatínkem, Janem Vodňanským, natáčel jeho vzpomínky, docházel jste k němu. Během koronakrize už jste začali být opatrní, abyste se případně nevystavovali nějakému riziku. Jak Jan Vodňanský žil během toho posledního roku, během pandemie?
Žil velice skromně, byl uzavřen doma, nikam nevycházel. Chodil pouze na nákup nějakých drobných věcí. Vlastně chodil na procházky kolem baráku, a to velmi málo. Víceméně žil svým životem, kdy si nahrával ještě na staré kazety jazz a tvořil. Jeho žena Ivana mu vytvořila skvělé podmínky, aby mohl tvořit. On se docela hlídal, samozřejmě, hlídali se, nechodili nikam mezi lidi, jeho žena chodila pouze na nákup. A on žil spokojeně v tom, že byl ve svém prostředí, které nemusel opouštět, což mu vyhovovalo. Nebyl člověkem, který by potřeboval cestovat, jezdit na výlety a tak. Jemu vyloženě vyhovoval ten přesun z pokoje do kuchyně a zpátky. Ponořil se do svého světa. I když samozřejmě sledoval zprávy, protože i v této době se rád ke všemu vyjadřoval. Psal nové básničky, reagoval, glosoval současné dění.

A co si o tom všem myslel, co vám říkal?
Když jsme se o tom bavili, ještě vlastně v létě minulého roku, tak předpovídal, že už není možné uzavřít školy, omezit podnikání, protože stát by šel úplně ekonomicky do háje. A vlastně vůbec nevěřil, že by se to mohlo dostat až tam, kam se to dostalo teď. On byl takový optimista, že to bude dobrý, že to určitě zvládneme, když polevila ta hlavní vlna.

Pak se tedy pan Vodňanský dočkal i termínu na očkování, ale nakonec k tomu už nedošlo. Můžete popsat, jak se to stalo?
To byla ta největší chyba osudu, která ho potkala. On měl jít na očkování ve čtvrtek 4. března, termín měl domluvený už delší dobu. Na očkování dorazil se svojí ženou. V ordinaci, když už byl vlastně pár centimetrů od té injekce, tak lékařka zjistila, že je pozitivní, protože měl lehce zvýšenou teplotu, kašel, který přikládal tomu, že je lehce nachlazen, protože to na jaře míval, že třeba trochu kašlal. Ale vůbec by si nepřipustil, že by mohl být pozitivní, protože se opravdu hlídal, jeho okolí ho hlídalo i my jsme ho hlídali. Nikdo za ním nechodil, vnuci za ním nechodili, ani já. Takže to byl šok. On se musel sebrat a jít domů s nějakým základním zaléčením. A ani ne do týdne zemřel.

Máte představu o tom, kde se mohl váš tatínek nakazit covidem?
No, to právě vůbec nemáme, protože se nevystavoval žádnému riziku, že by za někým chodil, že by za ním chodil někdo mimo rodinu, ani my jsme za ním opravdu nechodili, dodržovali jsme to, hlídali jsme to. Takže jediná možnost je, že se nakazil někde venku, když se šel projít, nebo třeba při nějakém rutinním nákupu, který museli vykonat se svojí ženou. Ale fakt se hlídal a nebral to na lehkou váhu.

Omlouvám se, že se ptám na tak bolestnou historii. Ale ona určitě rezonuje ve spoustě lidí, kteří v tuto chvíli prožívají coby rodiny podobnou situaci. Můžete vyprávět, co se dělo potom, když tatínek zjistil, že je covid pozitivní?
Pak ležel, bylo mu ze začátku relativně dobře, komunikovali jsme spolu a radili se s okolím, samozřejmě s lékaři, kteří nám doporučovali různé postupy, každý měl jiný názor, jak s tím naložit, jestli odvézt do nemocnice co nejdřív, nebo jestli ho naopak nechat doma v přirozeném prostředí tak, aby netrpěl převozem do nemocnice a třeba následnou neadekvátní péčí, že prostě ta změna prostředí mu může psychicky uškodit víc, než když bude doma a tu nemoc zvládne doma. Průběh byl takový, že ze začátku se nic nedělo, jen se mu hůř dýchalo. Nechal jsem mu půjčit oxymetr, přístroj, který měří saturaci kyslíkem v krvi, abychom měli alespoň nějaké vodítko v určování jeho stavu. Dostali jsme doporučení sledovat celkový stav, ale ten byl vlastně dobrý. On trošku desimuloval v tom, že se bál jít do nemocnice, to znamená, že se navenek jevil a choval tak, jako že mu nic není. Volal mi ještě v neděli, že... Takže ještě se mnou komunikoval a jeho stav se celou dobu jevil – třeba i po těch třech dnech – že to je stabilizované, nijak to nepostupuje a extra se to nezhoršuje. Ta saturace kyslíkem potom začala prudce klesat někdy v pondělí, klesala hodně, a tak jsme se rozhodli, že ho necháme převézt do nemocnice. Dostal se do Nemocnice Na Františku, kde bylo volné místo – ale bylo na normálním covidovém oddělení, to znamená, že dostal běžnou péči. Dostal kyslík. Ale neměli místo na ventilátoru, nedostal ventilátor hned. Věřím tomu, že ti lékaři udělali, co se dalo, že odhadnou ten stav pacienta a péči, která by mu měla být poskytnuta. Ale samozřejmě se v duchu ptám, jestli by to dopadlo jinak, kdyby měl tu péči nebo kdyby dostal ventilátor. Ale je možné, že by to jinak nedopadlo, že už opravdu ten stav šel prudce dolů a byl vážný. Ve středu dopoledne jsme to řešili s nemocnicí, volali, že táta na tom je už špatně a jestli ho chci vidět, že se na něj můžu přijít podívat. Mně to přišlo důležitý, že jsem se za ním mohl jít ještě podívat ten poslední den. To znamená, že jsem ho ještě viděl. Večer jsem se ještě snažil zorganizovat nějaký převoz do Motola, kde jsme zkoušeli vyjednat místo, které mělo ten rychlejší kyslík, respektive ten ventilátor, kde by mu případně mohli pomoct. Ale on už pak nebyl schopný převozu. Bylo mi řečeno, že jeho stav už neumožňuje převoz Motola. V první chvíli je člověk nadopovaný adrenalinem a je utlumený v tom, aby cítil nějaký prvotní stesk nebo smutek, to znamená, že jedná velmi racionálně, zařizuje. Přesně, jak jsem říkal, že jsem zařizoval ještě ten převoz, propojoval jsem doktory mezi sebou, aby si volali a zjistili, jestli je možné tátu převézt. To byla akce třeba na dvě hodiny a bylo to pár hodin před tím, než zemřel. Oni mi to oznámili večer, ve 21:30 zemřel, a doktor mi volal, že táta odešel. A samozřejmě, že člověk někde s tou informací ve skrytu počítá nebo si říká, že to je možné, takže to nebyla informace, která by přišla z čistého nebe. Ale stejně člověk pořád doufal, že tam je nějaká naděje, že se třeba stane zázrak a ta situace se nějak zlepší, nebo že se ho podaří převézt na ten ventilátor a dostane se mu třeba ještě nějaká lepší péče, než měl. Informoval jsem všechny v rodině, mámě jsem se nemohl dovolat, takže jsem jí to řekl až ráno. V ten čtvrtek se potom rozjela neuvěřitelná akce, protože samozřejmě se o to zajímala média

„Ve věku 79 let zemřel básník, humorista a zpěvák Jan Vodňanský. Příčinou jeho úmrtí byl covid-19. (ČRo Ostrava)“

„Zemřel Jan Vodňanský, básník, textař, zpěvák, autor osobitých textových pásem i dětských knížek. Bylo mu 79 let. Po krátké hospitalizaci zemřel s koronavirem. (Události ČT)“

„Po dvou dnech v nemocnici zemřel kvůli komplikacím s covidem-19 písničkář Jan Vodňanský. Bylo mu 79 let. (CNN Prima News)“

Byl to šok. Byl to samozřejmě šok oznamovat to jeho vnukům a tak.

Myslíte, že se dá říct, že pan Vodňanský se stal jednou z obětí té téměř vyčerpané kapacity českých nemocnic – a zároveň pomalé očkovací kampaně, protože kdyby dva týdny před tím dostal očkování, nemusel se nakazit?
Myslím si, že je za tím spíš ta druhá věc. Kdyby byl naočkován třeba o dva týdny, o 10 dnů dřív, tak by se to nemuselo stát. On tu vakcínu nedostal včas. A nechci na nikoho ukazovat prstem, nechci nikoho obviňovat, ale je jasné, že průběh té vakcinace mohl fungovat pružněji. Ten proces se mohl nějak urychlit a dalo se tomu předejít. Nejsem natolik erudován, abych obviňoval nemocnici, že nepoužila nějakou kapacitu nebo že mu nedodala adekvátní lékařskou péči. Myslím si, že dokážou odhadnout pacientův stav pacienta. Samozřejmě, neměli v tu dobu k dispozici lůžko s ventilátorem. To je prostě fakt. Ale nechci nikoho obviňovat, že může za jeho smrt. To nechci.

Zmiňoval jste, co se strhlo potom, když se o celou věc začala zajímat média a vy jste oznámil smrt svého tatínka na Facebooku. Lidé pak začali hodně spontánně na Jana Vodňanského vzpomínat. Každý si vybaví jinou píseň, jinou báseň, jiný text. Co jste cítil, když jste si ty komentáře pročítal, když jste viděl reakci publika?
To bylo hrozně dojemný a hezký. Mě potěšilo, kolik lidí ho má někde v srdci zakotveného, z různých stran, v různém věku. Jak má každý na něj jinou vzpomínku. Někdo ho zná z dětských knížek, starší lidé z jeho programů z Činoherního klubu a písniček, z jeho desek. Bylo hrozně hezké sledovat, kdo a jak na něj vzpomíná, jak se lidi vybízeli k tomu, aby se sdílela jeho tvorba na sítích nebo na zdech, kam si psali různé vzpomínky na něj i to, co je nejvíc z jeho tvorby bavilo. Takže mě to opravdu nesmírně potěšilo a zároveň dojímalo, protože ta vlna byla hodně masivní. Ani jsem nečekal, že to rozpoutá takové vzpomínání a podněcování k nějakému sdílení.

„Letí strop a padaj trámy, nevíme, co bude s námi, objednán je hasič, až přijde, tak zasyč. La lá la lá lá. (Večerní požár. Hudba: Petr Skoumal, text: Jan Vodňanský; archiv ČRo) “

Člověk má celou dobu pocit, že se ho to netýká, že se mu to nemůže stát, protože si prostě dává pozor a je to vzdálené. Nepřipouští si, že by ho to potkalo. A pak je to strašně rychlé, rychlý proces, až mě udivilo, jak to celé bylo neuvěřitelně rychlé. Teprve teď se to všechno vrací, ten stlačený čas, který tam byl, těch pár dnů se najednou rozprostírá do takové další plochy a do vzpomínání. Člověk si vybaví posloupnost toho, jak to šlo rychle. Myslím si, že táta tady samozřejmě zanechal odkaz, nějakou svoji nesmrtelnou část, která v jeho tvorbě je. Díky tomu je tady vlastně pořád s námi. To mě teď nabíjí v tom smyslu, že mám něco, k čemu se můžu vracet. Ne každý asi má takovou možnost ve své rodině. Ale nevím, no... Kdyby i takový případ přispěl k tomu, že lidi budou opatrnější, některé věci si odepřou, budou víc dbát na dodržování pravidel a budou se chránit, tak aspoň to by nějak pomohlo.

Lenka Kabrhelová, Pavel Vondra a Martin Melichar

Související témata: podcast, Vinohradská 12, koronavirus, Jan Vodňanský, disent, Charta 77, nekrolog, COVID-19, úmrtí, očkování proti koronaviru