I když papírová převaha byla jasně na straně nacistické Luftwaffe, nakonec Messerschmitty, Heinkely a Junkersy nad jižní Anglií pohořely natolik, že si Hitler musel nechat zajít chuť na invazi do Velké Británie, Winston Churchill mohl pronést legendární projev o „nemnohých, který tolik lidí vděčí za tak mnoho." Kromě toho taky Češi, Slováci, Poláci a další získali díky podílu svých letců ve stejnokrojích RAF velké „plus", z něhož ve vztahu k Británii i po 77 letech čerpají.

Ať se nám to líbí nebo ne, naši letci ve slušivých stejnokrojích Královského letectva zůstávají i po tři čtvrtě století - vedle škodovek a Petra Čecha - našimi hlavními „vyslanci" v Británii.

Jejich podíl na vítězství v bitvě o Británii se každou chvilku zmiňuje i v souvislosti s jednáními o brexitu a debatou kolem statusu unijních občanů po chystaném odchodu Spojeného království z EU. To už je možná malinko přehnané, i když nic špatného na tom vlastně není.

Seržant Josef František, který coby československý host u 303. polské perutě RAF sestřelil za 28 dnů 17 německých letadel, se jistě neptal, po kolika letech strávených v Británii bude mít nárok na čerpání sociálních dávek, a hnal se do kabiny svého Hurricanu...

Člověk žijící v Británii, který se jako moje maličkost zajímá o tuhle část historie, přichází s osudy československých letců do kontaktu dnes a denně. Když jsem točil o senzačním tažení fotbalistů Sutton United loňských fotbalovým FA Cupem, uvědomil jsem si, že jsem pár set metrů od místa, kde Josef František v říjnu 1940 smrtelně havaroval.

Další legendární stíhač Karel Kuttelwascher zase míval krámek blízko místa, kde v Londýně bydlím. V soukromém muzeu na ploše bývalého letiště Hawkinge můžete vidět zbytky Hurricanu Josefa Koukala, který s popáleninami 72 procentech těla přežil seskok na padáku právě během bitvy o Británii. Stojí za připomenutí, že českoslovenští komunisté se tomuto hrdinovi odvděčili tím, že ho nechali s rodinou žít 14 let v jedné místnosti bez tekoucí vody a toalety... Takhle bych mohl dlouho pokračovat.

Přál bych si vyrazit s československým piloty do nějaké pěkné britské hospůdky na pivo, jehož kvalita od roku 1940 prudce stoupla, a už se do něj nemusí „házet" panáky, aby měl nápoj potřebné grády. Velmi pravděpodobně bychom navíc narazili na podnik, kde by točili aspoň jeden český ležák.

Za druhé světové války britské ženy a dívky za našimi ztepilými letci s exotickou nášivkou „Czechoslovakia" v hospodách a na tancovačkách dost pálily. Nejsem si úplně jistý, jestli i tahle někdejší náklonnost vydržela posledních 77 let beze změn...

Jiří Hošek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít