Proti represivním praktikám Komunistické strany Vietnamu se v pondělí protestovalo před vietnamskou ambasádou v Praze. Demonstranti přišli s lepicí páskou a transparenty, nakonec však na výzvu policie museli mýt chodník. Vadilo totiž, že na něj křídou napsali 600 čárek - za 600 dní za mřížemi. Přesně tak dlouho už vietnamský režim vězní známého obhájce lidských práv Nguyen Van Daie.

Reportáž Praha 18:00 8. srpna 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Na silnici ve směru na Hanoj prudce zabrzdil taxík. Přiměla ho k tomu asi desítka mužů v civilu, obličeje skryté pod chirurgickými rouškami, kteří vzápětí vtrhli dovnitř vozu. Cílem neznámých útočníků byla čtveřice aktivistů: Nguyen Van Dai, Ly Quang Son, Vi Van Minh a Le Manh Thang. Po přednášce k mezinárodnímu Dni lidských práv, který se rychle blížil - bylo 6. prosince 2015 - se vraceli do hlavního města. Společně nedojeli.

Gauneři s holemi

Proti maskovaným mužům byli prakticky bezmocní: agresorů bylo víc, byli vyzbrojeni holemi a měli na své straně moment překvapení. Útočníci rozrazili dveře auta, vytáhli své oběti ven a začali je surově bít. Zvláštní pozornost přitom věnovali Van Daiovi, známému advokátovi, který svou činnost založil na obhajobě lidských práv a nepřestal ani poté, co ho kvůli tomu režim na roky poslal do vězení. 

Takových maskovaných neznámých jako by ve Vietnamu poslední dobou pozoruhodně přibývalo. Vietnamští lidskoprávní aktivisté se s jejich brutální pozorností setkávají tak často, že už si pro ně zavedli přiléhavou přezdívku: říkají jim côn đồ, gauneři. V zemi, kde tvrdou rukou vládne Komunistická strana Vietnamu, se kritika poměrů nevyplácí; od ledna 2015 se podobných útoků na obhájce lidských práv odehrály už desítky.

Kromě násilí a nepěkných zranění, jež si z nich napadení odnášejí, spojují tyto incidenty i další okolnosti. Například to, že pokud se oběť obrátí na policii, hledá u ní pomoc marně. Nejenže totiž viníci unikají bez trestu: běžně se stává, že uniformovaní policisté na ulici bití aktivistů nečinně přihlížejí a na policejních stanicích se na něm nezřídka také sami podílejí.

Co se samotných maskovaných neznámých týče, s velkou pravděpodobností se i za jejich rouškami skrývají právě policisté. (Více k tématu, včetně svědectví a fotografií zbitých obětí, najdete ve zprávě Human Rights Watch (HRW), v plném znění: No Country for Human Rights Activists, pozn. red.)

Nguyen Van Dai toho prosincového dne vyvázl s modřinami a podlitinami na obličeji. Maskovaní "gauneři" právníka odvlekli do přistaveného auta, kde ho dál bili. Jak později sám popsal: "Bez přestání mě fackovali, bili po uších a ústech. Když auto dorazilo na pláž Cua Lo, stáhli ze mě boty a bundu (s peněženkou, telefonem a dalšími osobními věcmi), vyhodili mě ven a odjeli." 

Od zmíněné pláže je to do Hanoje asi 300 kilometrů, Nguyen Van Daie však brzy čekala ještě delší cesta - tentokrát za svobodou. O deset dní později, 16. prosince 2015, zaplavili jeho dům policisté, kteří mu zabavili počítače, knihy i peníze; jeho samotného pak uvrhli do vězení, spolu s jeho kolegyní Le Thu Ha. A tam oba drží dodnes, ačkoli je dosud nepostavili před soud. Už 600 dní. 

600 čar za 600 dní za mřížemi

Právě na podporu vězněného právníka se toto pondělí před pražským velvyslanectvím Vietnamské socialistické republiky sešla demonstrace svolaná občanským sdružením Van Lang. Na případu Nguyen Van Daie by demonstranti rádi upozornili na soustavné porušování lidských práv v komunistickém Vietnamu, kde podobně jako v Číně či Severní Koreji neexistuje svoboda slova ani nezávislá justice, ale na rozdíl od zmíněných států se o to svět tak halasně nezajímá.

V rámci tichého protestu chtěli vietnamští a čeští aktivisté nakreslit na chodník před ambasádou 600 čar křídou - jedna čára za každý jeden Nguyen Van Daiův den strávený za mřížemi. Jenže narazili.

Na chodník tu psát nemůžete, utne jejich snahy v zárodku jeden ze čtyř uniformovaných policistů, kteří na průběh demonstrace dohlížejí. Se svolavatelkou demonstrace Mai Nguyenovou mluví korektně: Akci máte povolenou magistrátem, tudíž se do ní pusťte, jen vás poprosím, aby vaše projevy nenarušovaly veřejný pořádek.  („Nebojte, nejsme jako oni,“ usměje se Nguyenová a kývne hlavou směrem k budově velvyslanectví.)

Ale psát křídou na chodník nelze, to by byla škoda na veřejném majetku, instruuje velící policista demonstranty a vykazuje jejich protest na druhou polovinu chodníku – dál od ambasády a blíž k rušné Plzeňské ulici. Představuji se jako novinářka a ptám se, proč ten zákaz? „Vyplývá to ze zkušeností a právního řádu,“ odpovídá policista. Chodník, rozuměj veřejný majetek, „by potom paní svolavatelka musela uvést do původního stavu“.

Křída, chodník a 'skrytá' kamera

Nečekaná změna plánu demonstranty zaskočila, ale nedávají to na sobě znát. Na vymezené části chodníku spořádaně rozbalují obří transparent a symbolicky si zalepují ústa lepicí páskou s nápisem Freedom (Svoboda).

Kromě osazenstva desítek kolemjedoucích aut, dohlížejících policistů a dvou reportérek serveru iROZHLAS.cz sleduje jejich počínání také mladý muž v civilu, který dění zaznamenává na malou kameru. Na můj dotaz vysvětluje, že je od policie a záznam pořizuje z bezpečnostních důvodů; uniformu prý nemá, aby „byl skrytý“ (což se mu vzhledem k malému počtu demonstrantů příliš nedaří). Natáčí ale jen občas a brzy odchází, aby se po chvíli vrátil v doprovodu dalších dvou uniformovaných policistů.

Velící nadporučík mezitím slevil ze svého nekompromisního postoje a po domluvě s Mai Nguyenovou nápis na chodníku povoluje – svolavatelka má s sebou vodu a přislíbila, že chodník uvede do původního stavu, objasňuje mi. „Jdeme malovat!“ volá vesele Nguyenová.

Křídových čárek na chodníku rychle přibývá; už je hotový i anglicko-český nápis „600 days behind bars without a trial - 600 dní za mřížemi bez soudu - #FreeNguyenVanDai“. Na protější straně ulice se zastavuje skupina chodců, která aktivistům hlasitě vyjadřuje podporu a ukazuje vztyčené palce; čas od času na Plzeňské zatroubí auto. Ambasáda zůstává tichá, na jejím pozemku ani za okny budovy není patrný žádný pohyb.

Hlava 88

„Myslím, že jsou opatrní, čelí teď jednomu nehezkému případu v Německu,“ říká mi Mai Nguyenová. Naráží na incident z konce července, kdy v Berlíně zmizel jedenapadesátiletý Trinh Xuan Thanh, někdejší vysoký funkcionář Komunistické strany Vietnamu, který v Německu žádal o azyl. Svědci tvrdí, že ho v centru města přepadl ozbrojený muž, který ho z místa odvezl v autě s českou SPZ. Česká policie už Radiožurnálu potvrdila, že s Němci na vyšetřování případu spolupracuje.

Trinh Xuan Thanha vietnamské úřady viní z rozsáhlé korupce. Nad právníkem Nguyenem Van Daiem ovšem visí jiné obvinění: „šíření propagandy proti Vietnamské socialistické republice“, a to na základě článku 88 vietnamského trestního zákoníku.

Článek 88 má mezi vietnamskými aktivisty chmurnou pověst biče na oponenty režimu. Jeho vágní znění umožňuje vládě, aby obhájce lidských práv trestala jako „nepřátele socialistického zřízení a státu“, a komunistický režim toho často využívá.  Sám Nguyen Van Dai už byl za „protistátní propagandu“ jednou odsouzen, v roce 2007 na 5 let.

I proto jsou teď, u jeho druhého uvěznění, namístě obavy, varuje Mai Ngueynová. „Článek 88 umožňuje zbavit člověka svobody až na 20 let. Ale u Daie hrozí, že mohou přejít k ještě vážnějšímu obvinění. Mají to v rukách – překrucují zákon, jak se jim zachce,“ kritizuje vládu v rodné zemi.

„Podle vietnamských zákonů může vyšetřování trvat čtyři měsíce, pak ho lze ještě třikrát o stejnou dobu prodloužit, takže celkem 16 měsíců. Ale to je maximum; pak má policie dva dny na to, aby případ předala prokuratuře. Ale Dai je ve vazbě už 600 dní (téměř 20 měsíců, pozn. red.) – a nic! Každý člověk má právo na soud, ať už se provinil čímkoli. Proto jsme tady: abychom upozornili na bezpráví,“ vysvětluje mi Nguyenová.

Smí se vůbec kreslit křídou?

Vedle nás se zatím demonstrace chýlí ke zdárnému konci. Protestující se chopili lahví s vodou a kyblíku a pomocí improvizovaných hadříků v podřepu čistí popsaný chodník. Jenže má to háček: voda na prudkém slunci rychle vysychá a ukazuje se, že nápis nemizí, ale že ho rozmazání naopak zvýraznilo. Co teď?

Nezbývá než v restauraci na rohu poprosit o kartáče a další kýble s vodou. Zatímco účastníci protestu usilovně drhnou asfalt, nedá mi to a znovu přistupuji k velícímu policistovi. Zajímá mě, kde je ta hranice, od níž se křída na chodníku pokládá za problém.

Dopustím se přestupku, když si budu na ulici kreslit s dětmi, nebo se „škoda na veřejném majetku“ posuzuje vzhledem k okolnostem? Jaký postih za ni hrozí, a dle které konkrétní vyhlášky, připomínám policistovi „právní řád“, na který se na začátku akce vágně odvolával. Tentokrát už mě místo odpovědi odkáže na tiskový odbor Policejního prezidia.

Tak tedy: „Psaní křídou na chodník by z formálního hlediska u policisty mohlo vyvolat podezření z přestupku proti veřejnému pořádku, konkrétně znečištění veřejného prostranství dle §5 odstavce 1 písm. f) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích,“ uvedla pro iROZHLAS.cz tisková mluvčí Iveta Skupien.

„Při posuzování jednání, které by mohlo být protiprávní, je nezbytné, aby policista zhodnotil veškeré okolnosti konkrétního případu,“ doplňuje mluvčí. „Je třeba si uvědomit, že se na všechny zastupitelské úřady v České republice vztahuje zvláštní ochrana. Policisté, kteří tuto zvláštní ochranu poskytují, tedy musejí mnohem citlivěji vyhodnocovat rizika, která by mohla překročit hranice zákona, ale která by například na dětském hřišti z důvodu zanedbatelné míry škodlivosti neřešili.“   

Jako standardní popsala Skupien také přítomnost policisty v civilu a záznam demonstrace, který pořizoval. „Policisté standardně monitorují veškerá shromáždění, která se konají v blízkém okruhu některého ze zastupitelských úřadů. Stejně tak jsou na veřejných shromážděních i policisté v civilu, kteří pro účely případného přestupkového či trestního řízení pořizují například obrazové a jiné záznamy. Toto oprávnění vyplývá z ustanovení §62 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky," vysvětlila.

Oči plné smutku

Ale zpět na Plzeňskou ulici. Chodník je nakonec skoro čistý, policie spokojená, nikoho nepokutuje a přátelsky se loučí s demonstranty, kteří sklízejí transparenty a strhávají lepicí pásky z úst, za plotem ambasády dál vládne klid. Všechno dobře dopadlo – anebo snad ne?

„Nguyen Van Daiovu manželku jsem viděla vypovídat o případu jejího muže před americkým Kongresem a Evropským parlamentem. Výraz v jejích očích mě od té doby všude pronásleduje, vidím ho i teď, když tu s vámi mluvím. Tolik smutku!“ povzdechne si Mai Nguyenová.

„Náš protest je součástí širší mezinárodní iniciativy. Když vláda svévolně vykládá a překrucuje zákon, není to přece nebezpečné jen pro lidskoprávní aktivisty! Ohrožuje to všechny běžné občany,“ zlobí se.

A co ona a další účastníci pondělního protestu? Hned nad námi ze zdi ambasády přece vykukuje kamera...

Mai Nguyenová se hořce pousměje. „Oni dobře vědí, kdo jsme. Mně už zakázali návrat do Vietnamu. Nemohla jsem přijet, ani když mi zemřel otec. Takže já tu nemůžu jen tak plýtvat časem.“

Velký rozhovor s Mai Nguyenovou o situaci ve Vietnamu čtěte tento týden na iROZHLAS.cz.

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít