Liberálně uvažující ruští občané okamžitě zavětřili, co to zase má být za nápad a proč to všechno, a poměrně rychle odhalili nejpravděpodobnější důvod.

3. září si Rusko připomíná strašlivý masakr z roku 2004 v Beslanu, což je jubileum pro Putinův režim víc než nepříjemné – při vyloženě zpackané operaci, jež měla osvobodit více než tisícovku rukojmí, držených čečenskými ozbrojenci v místní škole, zahynulo 334 lidí, z toho 186 dětí. Tak se zrodil Den obětí terorismu, který by teď Putinův režim zřejmě rád přelepil něčím „vlastenečtějším“.

Kdy skončila válka?

Dopřejme si nejdřív malý historický exkurs: 2. září 1945 (mimochodem za přítomnosti sovětské delegace v čele s generálem Děrevjankem) podepsali zástupci japonské císařské vlády na palubě americké bitevní lodi Missouri dokument o bezpodmínečné kapitulaci Japonska.

Datum této historické neděle – 2. září 1945 – bylo jako den konce druhé světové války uváděno i v sovětských učebnicích dějepisu, přestože Stalin, který chtěl v každém ohledu hrát roli solitéra, stojícího mimo Západ, původně jako konec války v Asii také určil 3. září, o něž dnes najednou tolik jde.

Pravda, jen na dva roky – pak se tiše připojil k celosvětové uzanci. Politická opozice ovšem současné zákonodárce viní z toho, že mimo jiné se přiklánějí ke stalinským historiografickým tradicím, viz konec války v Evropě.

Ale dosti již historických dat a stalinských či putinských manipulací s nimi. Pokud opravdu platí, že přesun jubilea (jehož asi sovětská ani současná ruská společnost nikdy příliš nevšímala) je snahou o vytvoření jakési záplaty, překrývající vzpomínky na jednu z nejnepříjemnějších událostí dvacetiletého panování ruského prezidenta, je třeba si uvědomit, že takových fenoménů je víc a že beslanské výročí vždy inspiruje ke vzpomínkám i na jiné události, jimiž se tento alfasamec rozhodně chlubit nemůže.

Vůdce pouze v dobách klidu

Sem patří kupříkladu zkáza ponorky Kursk na samém počátku dlouhého Putinova panování v roce 2000, která odnesla životy celé posádky a k níž se nový prezident dlouhé dny nedokázal postavit čelem, či tragédie divadla Na Dubrovce v Moskvě, kde osvobozování rukojmích ruskými speciálními jednotkami nepřežilo 129 lidí.

Hodně Putinových kritiků mu dnes připomíná, že rezolutním a plně fungujícím vůdcem je jen v dobách klidu a stability, zatímco v krizových údobích viditelně zklamává, a to zcela pravidelně. Což plně potvrzují jeho poslední kroky tváří v tvář pandemii – stačí si vybavit poslední čtyři jeho televizní „koronavirová“ poselství, v nichž působil nikoli rezolutně, ale sklesle, sklíčeně a možná až zmateně. Alfasamec je najednou ten tam.

Jak soudí známý ruský novinář Konstantin Eggert, „celá tahle historiografická motanice na pozadí stále mohutnící pandemie je jen důkazem toho, že setrvačnost kremelské politiky je silnější než okolnosti reálného života… Je to ohlas jiné epochy, která přímo před našima očima odchází do minulosti – i se svými ochočenými či spíše spráskanými zákonodárci, úlisnými dvořany z prezidentské kanceláře i dalšími smutně proslulými atributy posledních dvaceti let.“

Kéž by měl kolega Eggert pravdu!

Autor je komentátor Českého rozhlasu.

Libor Dvořák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít