O lidožravých tygrech a modlitbě, která proměnila babičku v Mojžíše. Proč můžete suchou nohou přejít Žluté moře?

Slavný příběh Mojžíše všichni znáte. Ale víte, že vody moře se kdysi rozestoupily i před jednou stařičkou opuštěnou babičkou? Smiloval se nad ní Dračí král - a ten zázrak vidíme na jihu Koreje dodnes.

Tento článek je více než rok starý.

Výlet za pověstí Čindo/Jižní Korea Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Je to už dávno, velmi dávno. Proti valícímu se proudu času musíme plout dlouhých šest set let, dokud si konečně nevydechneme v dobách, kdy Korejskému poloostrovu vládla vznešená dynastie Čoson.

Ve druhém století její slavné vlády se stalo, že na sebe muž jménem Son Tong-dži přivolal hněv krále a pro své nectné provinění byl vypuzen do vyhnanství, až na samotný jižní cíp Korejské říše. Když se však vlnami Žlutého moře plavil vstříc svému novému domovu, ostrovu Čedžu, rozpoutala se zuřivá bouře a krutě s jeho lodí zúčtovala.

Son Tong-dži se probral na neznámém pobřeží, zle potlučený a špinavý od soli a mořského písku. Rozhlédl se kolem, nedbaje na ostrou bolest, kterou mu mořská voda působila v otevřených ranách: rozbouřené moře ho vyplavilo nedaleko malé vesnice.

VÝLET ZA POVĚSTÍ

Proč má ta skála tak neobvyklý tvar? Co může za ty divné kameny rozeseté po krajině? Jaké tajemství se skrývá za jménem toho města? Kdo to straší v hradní věži a který zplozenec pekla leká počestné poutníky na nočních lesních stezkách?

iROZHLAS.cz vás v pravidelném pátečním seriálu Výlet za pověstí zavede na pozoruhodná místa naší země i daleko za hranicemi. Bude vám o nich vyprávět jinak, než znáte z turistických průvodců: pomocí pověsti, lidové encyklopedie světa.

Můžete tu s námi zůstat, řekli Sonovi její obyvatelé. Ale varujeme vás: ne nadarmo se naše ves jmenuje Tygří místo! Lidožravé šelmy nás věky obcházejí hladovým krokem a nikdy nepohrdnou křehkým masem, které si smrtícím skokem samy uloví.

Jenže co jiného Sonovi zbývalo než zkrotit v sobě strach a žít ve stínu pruhované hrozby? Z Tygřího místa nebylo suchou nohou úniku, protože leželo na ostrově, a než by postavil novou loď... Prosím vás! Navíc ho pořád pálila ponižující králova nemilost, a když už měl žít daleko od dvora, tak ať, vyhnanství jako vyhnanství.

A tak zůstal, zplodil děti a ty zas svoje děti a léta pozvolna ubíhala. Nepříjemné ovšem bylo, že čím usilovněji vesničané plodili, tím mlsnější ti proklatí lidožraví tygři byli! Šelmy jako by si z nešťastné vesnice udělaly doslova spižírnu, a konečně přišel den, kdy měli vesničané jejich knuty dost. Chopili se seker, pokáceli stromy a vyrobili velký vor. Na vratkém plavidle se pak po moři vydali na sousední ostrov – tam, doufali, budou konečně žít v míru.

Všichni až do jednoho, chtělo by se říci. Ouha, a to právě nemůžeme: ve všem tom spěchu totiž vesničané dočista zapomněli na babičku Pong.

Co jen se ta ubohá stará žena naplakala, když zjistila, že zůstala sama, vydaná napospas těm oranžovočerným příšerám! Co se navolala svých synů, vnuků a pravnuků, kteří ji, nevděčníci, opustili a ani na chviličku si přitom nevzpomněli na to, jak se jim celý život obětovala!

Mušindo Jongwanga nebo rituální šamanistický obraz Dračího krále. | Foto: Steve Garrigues, Pininterest

Na druhou stranu, nářek vyplavuje bolest, ale nespasí, a to si chytrá babička brzy uvědomila. Z vrásčité tváře si rázně setřela slzy a jala se v modlitbách vzývat božského Jongwanga neboli Dračího krále, vládce moří.

Dlouho se nic nedělo, ale babička Pong v úsilí vytrvala a čím déle se modlila, tím rychleji z ní mizela zloba na nehodnou rodinu, až se nakonec vytratila jako pára nad hrncem. Zbyla po ní jen velká láska a touha, aby ještě někdy, aspoň jedinkrát, mohla pohlédnout do tváří svých milovaných potomků.

Jedné noci na začátku března, kdy se lámala zima s jarem, se Dračí král babičce Pong konečně zjevil ve snu. Slíbil pokorné ženě, že se po probuzení dočká – stačí prý následovat duhu, která se zítra rozklene nad mořskou hladinou.

A skutečně: když se babička Pong druhý den vydala na břeh moře a uctila mocné božstvo ještě jednou modlitbou, pod barevnou stuhou duhy se mořské vlny zázrakem rozestoupily a odhalily v sobě cestičku ve tvaru půlměsíce, která vedla až k sousednímu ostrovu. Babička Pong se po ní radostně rozběhla.

O zmařené bitce, monstrózním dítěti a záplavě medoviny. Kde se vzal severoirský Obrův chodník?

Číst článek

Valem jí však ubývalo energie a zvedat ztěžklé nohy bylo čím dál namáhavější. A dech? Ten jako by se zapomněl ještě mezi tygry. Hlava se babičce Pong točila a výhled na vysněný ostrov jí kazily stovky neposedných mžitek, které jí poskakovaly před očima. Ale nakonec vidí: nestojí támhle můj nejstarší syn? A vedle něj: není to jeho snacha, která v náručí hýčká moje maličké pravnouče?

Z posledních sil se babička Pong dovlekla k břehu vysněného ostrova a poprvé se ho dotkla nohou. Pak se bezvládně zhroutila do napřažených paží své plačící rodiny, odkud už nikdy nevstala. S posledním výdechem jí z úst uniklo tiché poděkování laskavosti Dračího krále, která jí splnila poslední přání. A pak se šepot babičky Pong rozplynul ve větru.

Ostrov, na němž prý kdysi ležela tygry pronásledovaná vesnice, se jmenuje Čindo a je to třetí největší ostrov v dnešní Jižní Koreji. Pobřeží, kde se kouzelná mořská cesta objevila, si nemůžete splést: poznáte ho podle kamenného sousoší babičky Pong a tygřího zloducha. A hlavně podle davu turistů, kteří sem každý rok na jaře už desítky let proudí. Proč?

Nevyprávěli jsme vám totiž jen tak obyčejnou pověst, kdepak, natož abychom si vám troufli lhát! Ono se tu to moře totiž doopravdy rozestupuje, dokonce i několikrát do roka. Po tenké zakřivené cestě, která tím vzniká, si mezi ostrovy Čindo a Modo vykračují stovky návštěvníků každoročního Festivalu zázračné mořské stezky – malinko obezřetně, protože vědí, že voda se za pár desítek minut vrátí a pás bahnité země opět pohltí.

Vědci by vám vysvětlili, že se díváte na výjimečnou souhru různých gravitačních sil, které zrovna v případě Čindo způsobují extrémní odliv. A je to dobré vědět. Ale přece jen: nezní vám o trošku lépe hořkosladký příběh babičky Pong?

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme