'Pryč s islámskou republikou!' Íránci překypují frustrací, ale v ulicích selžou, obává se expert

Výmluvná gestikulace protivládních demonstrantů u Teheránské univerzity. "Protestují hlavně vzdělaní mladí lidé. Rádi by cestovali na Západ, rádi by se měli jako na Západě - a jediné, co jim stát nabízí, je ohromná míra nezaměstnanosti a neuplatnitelnost v oborech, které vystudovali. Navíc jim škrtí osobní svobodu." | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Chtějí svrhnout moc teokracie a vybojovat si svobodu. Jakou mají šanci, když proti nim stojí nejen režim, ale také odpůrci radikálních řešení, kteří se tváří v tvář Sýrii či Iráku bojí budoucnosti? O bouřlivém dění v Íránu mluvil iROZHLAS.cz s bezpečnostním analytikem a znalcem islámské republiky Josefem Krausem. "Masové zpochybňování režimu? To je novinka," říká Kraus o největších protivládních protestech za poslední roky.

Rozhovor Teherán Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Do Íránu pravidelně jezdíte, máte v zemi známé, s nimiž jste v kontaktu. Jaké od nich máte nejnovější zprávy?
Kontakt je teď složitější, režim začal intenzivně blokovat internet. Připojení je teď strašně pomalé a omezené, a dokonce i komunikátory jako Telegram nebo Instagram, které byly dosud uvolněné, jsou momentálně zablokované. Íránci je sice využívají dál, ale musí na ně pomocí vzdáleného přístupu VPN. Naopak WhatsApp paradoxně funguje neporušeně, takže se dá docela dobře komunikovat i přes něj.

V Íránu zemřelo při nočních protestech dalších devět lidí. Nepokoje pokračují už šestý den

Číst článek

Aktuální situace (rozhovor vznikal v úterý odpoledne, pozn. red.) víceméně kopíruje několik posledních dní: protesty v ulicích, ekonomická témata vytlačuje politika, demonstranti se dožadují změny režimu. Asi nejčastěji teď zaznívá požadavek na referendum o dalším směřování Íránské islámské republiky – to je něco úplně nového. Protesty se začínají vymezovat vůči konzervativcům, náboženským právním znalcům a vlastně i proti samotnému nejvyššímu duchovnímu vůdci Chameneímu. 

Stoupá také počet mrtvých: podle íránské vlády zemřelo už 21 lidí, demonstrantů i členů bezpečnostních jednotek. Stovky protestujících zatkli, jen v Teheránu uvádějí tamní úřady 450 lidí. Jsou režimem zveřejněná čísla důvěryhodná?
Tady jsme bohužel v čistých spekulacích - i samotní Íránci jsou informačně závislí buď na sociálních sítích, nebo z druhé strany na oficiálních vládních statistikách. Věřil bych, že počet mrtvých je reálný; co se týče množství zatčených, dokážu si představit, že na území celého Íránu jich budou tisíce. Protesty jsou skutečně masové a represivní složky státu se jim snaží čelit spíše preventivně: demonstranty spíše zatýkají, než že by je silou rozprašovaly. Byť i na to sporadicky dochází. 

„V posledních dnech nepřátelé Íránu použili nejrůznější nástroje včetně peněz, zbraní, politiky a bezpečnostních složek k tomu, aby vyvolali potíže v (Íránské) islámské republice,“ uvedl v úterý ve svém vůbec prvním prohlášení k protestům ajatolláh Chameneí. K národu prý promluví, „až nastane ten správný čas“. To je hodně kusý komentář. Proč není konkrétnější? Anebo je každému jasné, kdo jsou ti implikovaní „nepřátelé Íránu“?
Chameneího prohlášení míří hlavně dovnitř samotného Íránu. Vzkazuje Íráncům, že za protesty není nespokojenost lidu a touha po změně režimu, ale to, že sebou lid nechává manipulovat kýmsi ze zahraničí. Mimochodem, v tomhle hraje na známou strunu: Íránci, podobně jako další národnosti v regionu, skutečně trpí silnou paranoiou a obavami z intervence Západu – a to i Íránci jinak velmi skeptičtí vůči současnému politickému zřízení.

Ajatolláhova slova zdůrazňují, čistě propagandisticky, že to jsou všechno pikle ze strany Západu. A ten nepřítel, to jsou standardní Spojené státy, Izrael a jeho přidružení špioni, íránská exilová opozice a lidoví mudžahedíni a další staří známí. V podstatě všichni vědí, koho tím nejvyšší duchovní vůdce myslel. A všichni Íránci, kteří tu situaci sledují, si zároveň uvědomují, že je to nesmysl. Dobře vědí, proč tahle nespokojenost mezi lidmi propukla a proč vyšli do ulic. 

Ne korupci, ano svobodě

Proč tedy?
Odstartovala to ekonomika: Íránci očekávali, že se po stažení sankcí budou mít výrazně lépe, což se nestalo. Ale velice rychle nabraly na síle politické požadavky: větší svobody. Změnit nebo úplně nahradit zkorumpovaný režim. Nespokojenost s tím, jak stát kontroluje a ovládá lidi.

KDO JE JOSEF KRAUS?

Politolog a bezpečnostní analytik Josef Kraus působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Odborně se zaměřuje na oblast Středního východu, zejména na Islámskou republiku Írán, a fenomény terorismu, náboženského radikalismu a konfliktů o suroviny. Je autorem knihy Íránský státní terorismus - Od Chomejního po Ahmadínežáda. Do Íránu jezdí na pravidelné vědecké stáže, například v roce 2016 se zabýval výzkumem íránského politického systému na Mezinárodní univerzitě Al-Mustafa v Qómu.

A další důležitý požadavek, který překvapivě a paradoxně zní velmi hlasitě: změna zahraničního angažmá Íránu. To, co íránská vnitřní politika nikdy příliš nereflektovala, tedy jak se Írán chová v zahraničí, jeho angažmá ve válce v Sýrii, Jemenu, sousedním Iráku a dalších konfliktech, začal protestující dav najednou artikulovat. Premisa je jednoduchá: intervenujeme v zahraničí a nevíme vlastně proč, zato nás to stojí obrovské peníze - a bylo by mnohem lépe, kdybychom ty peníze použili uvnitř státu, který je zoufale potřebuje. 

Říkáte „dav“ -  co to znamená? Mluvíme tu o největších protestech od roku 2009. Dá se odhadnout, o jak velkém podílu íránské populace je řeč? Kolik Íránců dává svou nespokojenost veřejně najevo a kolik jich mlčí, ale přitom s protesty sympatizuje?
V ulicích je hlavně městská střední třída. Ta má dnes největší očekávání a zároveň se potýká s dlouhodobým útlumem, ekonomickým i společenským. Co se věku týče, jsou to hlavně vzdělaní mladí lidé. Rádi by cestovali na Západ, rádi by se měli jako na Západě - a jediné, co jim stát nabízí, je ohromná míra nezaměstnanosti a neuplatnitelnost v oborech, které vystudovali. Navíc jim škrtí osobní svobodu, brání jim svobodně se stýkat, vyjadřovat, odívat, chodit do baru.

Nicméně podíl populace se odhaduje špatně. Do ulic vyšlo několik set tisíc lidí (Írán má asi 80 milionů obyvatel, pozn. red.), ale kolik Íránců, zejména starších, jejich myšlenky sdílí, ale z nejrůznějších obav neprotestují, to je záležitost jiná. A navíc: demonstrace nejsou organizované a nemají jasného vůdce. Což u mnoha Íránců budí skepsi ohledně jejich výsledku. 

Íránské úřady ve snaze zadusit protesty blokují sociální sítě. | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Protesty jsou možná živelné, ale přece tam musela být nějaká roznětka, která to všechno spustila? Demonstranti se organizují přes vámi zmiňované platformy jako Telegram, nevíte něco o tom, kdo svolal ty vůbec první akce?
Ta roznětka je velká záhada i mezi samotnými Íránci, a nevím, jestli to budeme vůbec někdy schopni identifikovat. Nutno dodat, že Íránci s organizací protestů před sociální sítě umí velmi dobře pracovat, vyzkoušeli si to už v roce 2009. Jsou v tom opravdu dobří a stejně tak umí obcházet nejrůznější komunikační blokace ze strany státních autorit.

Ale ať už byl impulz jakýkoli, jisté je, že frustrace Íránců, zejména ekonomická, ale i politická, bublá pod pomyslnou pokličkou už hodně dlouho. Minimálně od posledních prezidentských voleb (jaro 2017, pozn. red.). 

Generace 90. let

Od frustrace často bývá kousek k agresi. Objevují se zprávy o obsazování policejních stanic, požárech a dalších násilných excesech ze strany demonstrantů. Jak je vysvětlujete?
Demonstranti zpočátku začali útočit na symbolické cíle, strhávali billboardy a podobizny nejvyššího duchovního vůdce. Když pak proti davu začaly postupovat ozbrojené síly země, zejména policie a Revoluční gardy, v tu chvíli se hněv protestujících celkem logicky začal obracet proti nim. Nejdříve na úrovni srážek davu s jednotkami, které se demonstranty snažily rozprášit, a následně se ten hněv přesunul i na některé policejní stanice.

Nedokážu s jistotou říct, jak masové ty incidenty jsou. Oficiální íránská média je pochopitelně zdůrazňují, aby snahu protestujících o politické změny delegitimizovaly; demonstranty ukazují jako rváče, barbary, vandaly, útočníky na státní instituce a podobně. Nicméně osobně se domnívám, že ty útoky jsou spíš sporadické a že k násilným srážkám dochází ve chvíli, kdy se státní moc snaží demonstrace rozprášit a lidé se tomu tlaku brání.

„Tentokrát do ulic vyšla nová generace. Generace 90. let! Generace, která nezná žádné limity. Generace, která v (politickém) závodě nemá žádného kandidáta. Událostem z roku 2009 se to vůbec nepodobá,“ myslí si jeden teheránský sociolog citovaný serverem Al-Monitor. Souhlasíte? 
Srovnejme dnešek s rokem 2009. Tehdejší velké protesty spustily hlavně prezidentské volby, které dopadly jinak, než si mnoho lidí myslelo, že dopadnout měly; zvítězil Mahmúd Ahmadínežád, který mnoha lidem ležel v žaludku. Demonstranti měli jasný a konkrétní požadavek: prošetřit průběh voleb, případně je zopakovat. Ale masové zpochybňování režimu? To je novinka.

Dnes se ozývají hlasy, které volají po odstranění islámské republiky a novém státním zřízení, po zrušení institutu nejvyššího duchovního vůdce, po předání moci z rukou konzervativních duchovních do rukou lidu. Na tyto požadavky režim samozřejmě nemůže přistoupit, protože by znamenaly jeho kolaps.

Radikalizují se odpůrci režimu?
Víte, ony jsou ty demonstrace tak trochu odsouzené k nezdaru i z jiného důvodu, než že jim chybí vůdce. A sice, že určitá část íránské společnosti, a vůbec ne malá, se režim snaží reformovat postupně, například podporou současného prezidenta Rúháního. Ten v loňských prezidentských volbách získal ohromné množství hlasů a má velkou podporu napříč íránskou společností. Hodně z těch, kdo Rúháního podporují, chtějí režim upravit. Ale to neznamená, že chtějí jeho konec.

Tihle lidé se nebudou přidávat na stranu demonstrantů, kteří požadují konec islámské republiky, respektive jejího politického zřízení. Na tyhle protisystémové požadavky íránská masa zas tak neslyší. Což dává zejména v kontextu Blízkého východu poměrně smysl: Podívejte, co se stalo v Iráku nebo v Sýrii, říkají. Dáme přednost stabilitě a dílčím reformám, než režim svrhnout a riskovat občanskou válku.

Zvážit prezidenta

Pokud jsou protivládní demonstrace odsouzeny k nezdaru, jak ten nezdar bude podle vás vypadat? Zatím se stále protestuje, zároveň sám říkáte, že státní složky nejeví velkou ochotu demonstranty násilně rozprášit, jako to před sedmi lety udělal Asadův režim v Sýrii. Co bude dál? Protesty postupně „vyšumí“?    
Přesně tohle slovo bych asi použil. Demonstrace se pravděpodobně postupně vyčerpají a zeslábnou v přímé úměře s tím, jak se zvyšuje počet zatčených, a tudíž ze hry vyhozených lidí. Protesty navíc pomaličku sbližují konzervativní a reformní proud legitimní íránské politiky, to znamená nejvyššího duchovního vůdce a konzervativní šíitský klérus na jedné straně a prezidenta Rúháního a jeho administrativu na straně druhé.

Prověření soudruzi a hlas pro menší zlo. Co byste měli vědět o prezidentských volbách v Íránu?

Číst článek

Sám Rúhání už se vyslovil v tom smyslu, že požadovat takové ústupky není řešení a že islámská republika je legitimním systémem vlády. Jestliže neexistuje jakákoli, byť minimální ochota ze strany současné íránské politické reprezentace k ústupkům a k tomu, aby vyšla demonstrantům vstříc, nemají protesty velkou šanci uspět. Reformátoři se i dál budou upínat k prezidentovi a jeho snaze režim postupně měnit zevnitř.

Myslíte si, že se jejich naděje naplní?
Je možné, že prezident Rúhání dokáže protivládní protesty využít ve svůj prospěch, respektive ve prospěch svého reformního úsilí. Mohou mu posloužit jako páka proti konzervativcům, kterou je přiměje k dílčím ústupkům, aby se nespokojenost lidí utišila a systém zůstal stabilní.

Jenže také se může stát opak: Rúháního pozici to může oslabit.

Jak?
Ti, kteří teď volají po velkých reformách, zjistí, že dali hlas prezidentovi a administrativě, která se jich teď nechce zastat. A od prezidenta se odvrátí. Hodně bude záležet na tom, jak se Rúhání zachová, jak se vůči protestům bude, či nebude vymezovat, a jak bude, nebo naopak nebude tlačit na nejvyššího duchovního vůdce a konzervativce.

Může si prezident takový tlak vůbec dovolit?
Velice omezeně. Dělá to vlastně už od svého prvního zvolení: krůček po krůčku se snaží vychýlit misky vah ve prospěch prezidentské administrativy a reforem. Jenže nemůže to dělat moc rychle a radikálně, protože by tím vyvolal silný odpor ze strany konzervativních kruhů - a mohl by tím veškeré reformní snahy pohřbít.

Snadno se totiž může stát, že konzervativci se zaseknou a systém znovu přituhne. Za dva roky budou parlamentní volby a nespokojení konzervativní občané se mohou mobilizovat a dodat radikálům ve vládě sílu. Tohle Írán ve své moderní historii zažil už několikrát. A obavy, že se to stane znovu, jsou určitě namístě.  

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme